Proč porod doma

 

Předem se omlouvám asi za příspěvek trochu více OT, pokud bude vadit, smažu. Nevím kde jinde bych se podělila o mou radost z včerejšího večera, než tady. Vezmu to popořadě. Mám dcerku 13 let. Rodila jsem jako mladá, nezkušená maminka ve svých 20 letech. Věděla jsem, že to zvládnu-i mamka mi to říkala :-) a nenechala jsem se vystrašit příběhy o šílený bolestech u porodu a jak už další dítě rozhodně ne, nebo jedině s tišícími léky. Nikdy jsem se moc o své zdraví hlouběji nezajímala, ani o to, co je pro miminko v průběhu porodu nejlepší. Vždy jsem vnímala lékaře jako ty bohy v bílých pláštích, kteří dělají přeci vše tak, aby to bylo to nejlepší pro kohokoliv z nás, i pro maminku a dítě. Všechny ženy porodily, porodím i já a kdyby něco, tak tam budou oni a pomohou mi. Odevzdala jsem se proto zcela do rukou lékařů a vše dělala, jak řekli. Ať už co se prohlídek týkalo, nebo toho, že ve 41+0 už přenáším a miminko prostě dnes porodím. Nastal den D, 15.9.03 a já jsem šla na kontrolu do porodnice, kam mě po zatočení kouzelným kolečkem odeslal můj tehdejší gynekolog. Nastaly různá vyšetření, měření miminka, pásy a konstatování, že už jsem otevřená na 4 prsty a dneska už nikam nepůjdu a že porodím. Měla jsem prý už i zaznamenané kontrakce, ale žádnou bolest jsem necítila, pouze menší tlak. Zavolejte si maminko, aby vám někdo přivezl věci, dnes už nikam nejdete. Vyděsilo mě to, dnes jsme měli naplánovaný výlet, ne že si mě nechají v porodnici a budu rodit, však mi nic není?? Kde pak, nikoho to nezajímalo a už jsem vyfasovala andělíčka a šlo se na pokoj. Kontrola jedním lékařem, druhým, pak doktorka, několik sester, chodili se na mě koukat jak do divadla-vážila jsem tenkrát 59kg..nikde nic, jen velké bříško. Vnitřní vyšetření mi bylo velmi nepříjemné, ale říkala jsem si, že tak to asi chodí a je potřeba. Lékař mi pak vyhuboval, jak je možné, že jsem na pokoji a v kalhotkách, ať je okamžitě sundám. Zavedl mi tabletku, po které jsem začala mít bolesti. Po 2h jsem přešla na porodní sál, kde jsem si aspoň vydupala vanu. Před tím mi udělali ještě amniotomii. Bylo mi v té vaně tak dobře a bláhově jsem si myslela, že mě nechají rodit v ní. Po nějaké injekci, po které mi bylo hodně slabo, jako opilá, mě sestra nařídila, ať z vany hned vylezu, že nemůžu rodit tam a pak už mě z ní nedostanou. Tady si lehněte. Dostala jsem něco do žíly-ano, dnes už vím co :-/ a zůstala jsem sama. Lehla jsem si na bok a dostala jsem příkaz v žádném případě netlačit, jelikož ještě nejsem dost otevřená a ublížila bych miminku. Po cca 10 minutách jsem to už prostě nemohla dál zadržovat, nešlo to ovlivnit, tělo tlačilo samo. Strachy jsem zavolala sestru a pak se nahrnulo xx lidí. Lehněte si na záda!! Proč na záda?? (mně bylo na tom boku s nohou pokrčenou pod sebou tak dobře) Jak vás odrodíme, nevíte? O.k, nerada, ale lehla jsem si na záda. V tom prostě kontrakce ustaly, nic jsem necítila. Tlačte, tlačte, slyšíte??! Jak mám tlačit, když se mi nechce?? Dnes už nevím co mi vše řekli, ale zaslechla jsem slovo kleště a že už císařský řez není v tuto chvíli možný a že ublížím miminku, když nebudu tlačit. Zmocnila se mě panika, představa kleští a hlavičky mé princezny mě doslova paralizovala. Začala jsem brečet a dostala velkou křeč do lýtka, takže mi dělali "svíčku" a do toho stále "tlačte"! Byla jsem unavená, chtělo se mi odpočívat, nabrat síly. Pak jsem ucítila štípnutí-nástřih a zase hlasité a důrazné tlačte! Snažila jsem se, ale nešlo to asi dle jejich představ. Nevím jak a kdy, najednou se u mé hlavy objevila sestra, chytla mi "andělíčka", přitáhla a lokty mi zarila do břicha se slovy tlačte. Vyjukla jsem, bolelo to a hlavně jsem nechápala, co to dělají. Takhle se rodí miminka? Nejsem schopna ho porodit, musejí ho ze mě vytlačit, vyrvat kleštemi??? Proč? Sebrala jsem poslední síly a moje malá, krásná holčička byla na světě. Hned jsem pro ni natahovala ruce a chtěla ji přivinout-dáte mi ji? Vydržte, "hned" vám ji dáme, jen co ji vyšetříme a zvážíme a byla pryč. Bylo mi strašně. Přinesli mi ji po cca 15 minutách, už jsem měla za sebou šití a vytáhnutí placenty, měření tlaku-trpím na nízký už roky. Potřebujete si odpočinout a zase mi ji vzali. Neměla jsem sílu oponovat. Po 2h úplně sama na sále, prázdné bříško, prázdnou náruč jsem se mohla zvednout a jít se vysprchovat. To je poslední, co si pamatuji..pak už jsem jen ležela s kapačkami na posteli. Kde je malá? Dáte mi ji? Dnes ne, máte extrémně nízký tlak, musíte odpočívat, až zítra. A zase sama, na pokoji s dvěmi dalšími maminkami a jejich uzlíčky. Plakala jsem, chtěla jsem domů, mít u sebe malou. Druhý den-malá se narodila v 19:10h jsem se dožadovala dcerky a tak mi ji přinesli zabalenou jak vánočku ve vozíku. Přisála se, ale moc mi to nešlo, stále se pouštěla a "honila" bradavku. Budete potřebovat kloboučky maminko, méte vpáčené bradavky. Co že??! Takže nejen že nejsem schopna porodit své dítě, ale už ho nezvládám ani nakrmit? Proč? Proč ostatní maminky porodí své děti, nakrmí a já toho nejsem schopna..neměla jsem snad mít dítě? Honilo se mi hlavou tolik věcí, chtělo se mi utéct i s malou.

 

Následující den skonstatovali, že tlak se již zlepšil a tak mi malou nechají na pokoji, huráááá. Večer jsem si ji vzala k sobě do postele a povídala si s ní. Stále jsem ji přikládala k prsu-bez kloboučků, ty jsem nechala v šuplíku a už nám to šlo docela hezky. Najednou se otevřely dveře a sestra na mě zpustila o nezodpovědnosti a zda chci své dítě zavalit, či zabít, nesmíte ho mít v posteli!! Co prosím? Nemohu? Proč? Zase je něco špatně, jsem špatná matka hned od začátku.

 

Následující den jsem měla tlak tak nízký, že mi dcerku opět odvezli, abych neomdlela a své dítě nezabila. Prosila jsem ať mi ji nechají, že s ní nebudu chodit, jen ji vyndám z vozíčku a budu sedět na posteli, marně. Naštěstí následující den hned ráno přišla sestra s tím, zda nechci jít už domů, že mají stop stav a nemají místa, ale zda budu mít někoho, kdo bude mít nad miminkem dohled, když já nejsem "schopna"-maminky co byly přede mnou, tam ještě byly. Nadšením jsem zakřičela ano a okamžitě se začala balit. Po příchodů domů se bohužel cca týden na to, objevila laktační psychóza a já jsem byla na pokraji svých sil. Neschopna porodit své dítě, neschopna ho nakojit, postarat se o něj a teď mám ještě všelijaké myšlenky, které ani po těch letech nejsem schopna je vyslovit....tady začala má životní cesta pochopení, učení se, proměny..s pomocí maminky a její velké podpory, kdy jsem se ji svěřila, co vše se mi honí hlavou, jaké ošklivé myšlenky a pocity mám, když se snažím dcerku nakrmit, jsme to zvládly i bez toho, aniž bych musela přestat kojit, či šla k lékaři-už jsem k nim důvěru rozhodně neměla.

 

Trvalo to dlouhé roky, než jsem vše přijala a zpracovala, má dcerka mě hodně naučila a stále učí. Říkám ji, že je můj malý, velký průkopník. Díky ní jsem se začala zajímat o to, co se stalo a proč..řekla jsem ji, jaké problémy jsem měla a poprosila ji o odpuštění, velmi mě to trápilo a cítila jsem, že ji to musím říct, že to musí vědět. Řekla mi, že mi odpouští a že za to nemůžu, že chtěla být ještě u mě v bříšku. A teď k tomu večeru :-). Byla jsem včera u své maminky a ač má v mnoha případech pro mě pochopení, tak rozhodně nebyla nakloněna domácímu porodu. Po letech jsem ji včera vše řekla, své pocity, jak jsem se cítila a co vše to se mnou udělalo z mého pohledu a řekla ji, že druhý porod bude doma, s mou dcerkou, protože to je právě ona, která mi ukázala cestu a díky ní jsem došla až sem. Maminka mi řekla, že mě chápe a že pokud budu chtít, tak mi bude oporou-to jsem tedy zavrhla, cítím, že u toho chci mít pouze mou dcerku, ale bylo pro mě hodně důležité slyšet, že za mnou moje mamina stojí a že mi věří.A proč to píši sem, do této skupiny? Protože díky ni a vám jsem hodně věcí pochopila a dokázala si odpustit a přijmout to. Jste skvělé a moc vám děkuji za vaše porodní příběhy.

 

 

Jani, brečím. Já to neumím tak rozepsat, ale mám pár takových----primář seděl v bílým křesle, mě dali provokačku, musela jsem ležet na zádech, čuměl na mě, jak se svíjím bolestí a říká "to musíte mít takový bolesti, že byste lezla po zdi." Když se potom na mě šel podívat tak zařval "sestři rodíme paní se nám zavírá" "Jak to šlo tam musí to jít ven." Taky mě vyhrožoval kleštěma a po porodu za hlavou na bílých kachličkách byly vidět otisky stop od sestřiček, jak se zapíraly a synka ze mě doslova vytlačily. Nemluvě o tom, že jsem se divila že mám po porodu modré břicho a ony to byly modřiny. I po 35 letech pořád v živé paměti. A ty nohy jsem měla přišněrovaný tak že jsem byla pomalu ve vzduchu a pak si tlač. Tak to je jen pár vět k mýmu porodu. A pokud budeš rodit doma přeji vše nejlepší a věřím že to zvládneš. A všem maminám co rodí doma fandím.