Hlavní menu

Jste zde

Strach, strach a zase strach

Paní Marta si našla novou práci v Praze a prožívá různé strachy z neznáma, bojí se, jak bude zvládat život ve velkoměstě, denní dojíždění s přestupy, má strach, že nedojede do práce včas. Cítí přitom fyzické pocity, například vnitřní třes, úzkost, točení hlavy a tíhu na hrudi. Teď je zvyklá žít na vesnici, kde chodí všude pěšky a není zvyklá na davy lidí. Bojí se, že bude prožívat znovu úzkost a paniku.

Na otázku, jestli už někdy úzkost a paniku prožívala, si vybavila událost, kdy šla do knihkupectví. Viděla, jak je všude plno lidí a zachvátil ji pocit paniky a úzkosti. Cítila bezmoc, protože nechápala, co se děje. Manžel ji musel držet, měla pocit, že by to bez něj nezvládla. Odstranili jsme všechny tyto pocity a negativní emoce z myšlenek. Ví, že se bude soustředit na knížky a ne na lidi a už se tam těší. Ví, že by tuto situaci zvládla a cítí se v ní klidná. Když jsme měli tuto vzpomínku zpracovanou, začali jsme pracovat na strachu, že přijde pozdě do nové práce. Vybavila si ji jako by se to už stalo a objevila se znovu tíha na hrudi a cítila, jak se jí klepou kolena. Odstranili jsme pocity viny, ostudy, to jak se budou všichni dívat, smát se, pomlouvat, ukazovat si na ni a také tíhu na hrudi a třes kolen. Když si vybaví, že by přišla pozdě do práce, musí se tomu smát, je jí to jedno a cítí se dobře.

Začali jsme pracovat na dalším celkovém strachu jak dojet do práce, který se skládal z mnoha malých strachů - jak zvládne jezdící schody, metro, hodně východů, neví, kudy má jít, ztratí se. Další strach byl při vstupu do metra z jezdících schodů, kdy slyšela ve zprávách, jak se stala nehoda. Ví, že vše bude v pořádku a při představě, že by jela po jezdících schodech jí nic nevadí. Při představě, že je v metru, ji přepadly pocity úzkosti, pocit, že je zavřená a nemůže ven. Tyto strachy byly na základě její prožité zkušenosti, kdy jela v eurotunelu a měla strach, že se utopí a že nedojedou. Po zpracování těchto strachů ví, že se nemá čeho bát a i v metru si volí zůstat klidná, věnovat se sama sobě, například si pustit hudbu. Další strach byl, že nenajde ten správný východ, nebude vědět kudy má jít, úplně se ztratí. Potom ji tato představa nevadí, ví, že bude vědět kudy má jít nebo se může kdykoliv kohokoliv zeptat a vždy tam budou ti správní lidé, kteří jí pomůžou. Na konci terapie je paní Marta veselá, uvolněná, šťastná, bez pocitu strachu. Cítí, že všechno, co jsme probírali zvládne a nemá se čeho bát. Rozhoduje se Prahu si užívat a splnit si své představy včetně její vysněné práce.

Připojuji i vyjádření paní Marty k terapii:

Mé setkání s Janičkou

S metodou EFT jsem se setkala před měsícem v Praze na psychoterapii. Jenže co pak? Nejsem z Prahy, v mém okolí s touto metodou nikdo nepracuje. Takže doktor Google to jistil. Brouzdala jsem na netu a hledala, studovala, pročítala, srovnávala. A dopracovala jsem se k metodě FASTER EFT, která je „rychlejší“ než klasická metoda EFT. Tak jsem hledala dál odborníka, na kterého bych se mohla obrátit. V hledáčku mi zůstala Janička Svobodová, dala jsem na intuici a ta byla správná.

Janičce jsem napsala první mail. Velice rychle mi odpověděla, povzbudila mě a uklidnila, že mé strachy a úzkosti zvládneme, že doba, za kterou bych chtěla změnit svou situaci, je dostatečně dlouhá. To mě hodně povzbudilo. Domluvily jsme se a já absolvovala celkem tři terapie. Vždy to byl krok kupředu. Janička je empatická, velice milá, hlavně se usmívá a je klidná.

Při první terapii jsme si povídaly o mém dětství. Musela jsem se vrátit hodně hluboko do dětství, tam začaly mé problémy, tzv. vzorce chování, které mě provází celý život. Tak jsme na tom popracovaly a už mi nevadí liknavost a nespolehlivost vedoucího, nezodpovědný přístupného okolí, už vím, že i já mám nárok dělat chyby, myslet na sebe a ne na ostatní a za ostatní. Že já jsem na prvním místě a mám se mít ráda. Že mi má být jedno, co si myslí ostatní, že to je jejich problém apod.

Další sezení se týkalo mé paniky, úzkosti a strachu. Už vím, že paniku zvládnu , už nemám strach, co se se mnou děje, když mě přepadne panika. Je potřeba si ujasnit, co ji spouští a na tom popracovat.

Třetí sezení bylo o strachu – z neznáma, ze změny, z práce, z lidí. A taky jsme to spolu zvládly.

Mám před sebou ještě hodně práce, úzkost i strach se objevují. Přeci jen více jak 50 let života, který jsem žila podle jiných a ne podle sebe, jen tak nezmizí. Ale už vím, že strach nemá reálný základ a úzkost se dá ťukáním zvládnout. Od Janičky mám manuál na ťukání a sama si ťukám. Věřím, že život už bude jen krásný a v pohodě.

Děkuji, Janičko. M.P.