Nedostatek času a výčitky

 

Díky Olgo, za krásný mail. Jsem také ráda, že největší úspěch viděla doktorka a to, že dost koukala jen dokazuje, že největší moc máme my sami.

Tento příběh jsem popsala takto:

Olga měla pocit, že si nedokáže zorganizovat čas, nestíhá se věnovat rodině, práci, domácnosti a svým aktivitám, cítí se bez energie a má pocit, že už nemůže a že za to může její malý syn, o kterého se musí starat. Když by měla dát syna na hlídání mámě, má pocit viny, cítí potřebu být s ním pořád. Má strach, že se syn bez ní cítí opuštěný a sám, jako se cítila, když byla v cizině, nikoho tam neznala a musela si tam pobyt odtrpět. Metodou Svoboda mysli jsme odstranili pocity samoty, opuštění, lítosti a další negativní emoce ve vzpomínce, která se týkala pobytu v cizině a lidí, u kterých bydlela, aniž bych konkrétně věděla, co se přesně v cizině stalo. Po odblokování je vidí jako usmívající se pár a necítí žádné špatné pocity. Uvědomuje si, že když syna hlídá babička nebo manžel, necítí se opuštěný a sám, jako ona v cizině, je mezi svými lidmi, kteří se mu věnují a dávají na něj pozor, je v bezpečí. Metodou Svoboda mysli jsme odstranili pocity lítosti, které měla, když zrovna v tuto chvíli není se synem a manželem, ale na terapii. Také pocity smutku, že jim nechybí, nemají ji rádi, když jí nechali na terapii jít. Nechali jsme odejít bolesti hlavy, které se při terapii objevily. Pro Olgu byla terapie Svoboda mysli překvapujícím zážitkem, kdy na vlastní kůži pocítila jaké to je, když se mění vnímání našich stresových zkušeností, odcházejí bolesti a negativní pocity, cítí pocit lehkosti, je rozzářená. Po terapii ví, že zvládne všechno, co potřebuje, čas si umí rozvrhnout a bez pocitu viny může svěřit syna na hlídání. Ví, že má svůj život ve svých rukou. Po terapii Olga dle jejích slov překypuje energií, pohodou a volností. 

Další bonus byl, že druhý porod byl přirozenou cestou bez nutnosti dalšího císaře.

 

A teď už ten mail:

 

Jsem obecně nedůvěřivá k věcem, na které si nemohu sáhnout, které si nedokážu vysvětlit, nemohu nastudovat žádnou fyzikální teorie na úrovni M teorie, to ale neznamená, že se ve mně neodehrávají různé boje na úrovně pocitů a prožitků. Chci říct, že jsem si ještě do nedávna myslela, že šarlatánství je dnes již do jisté míry překonaná záležitost. O to zajímavější bylo mé poznání s terapií u Jany, od které jsem upřímně řečeno nic valného nečekala, ale zvědavost byla velmi silná, a pomohla mi i skutečnost, že se se Janou známe, takže jsem byla ochotná na sebe i něco prozradit.

 

Přišla jsem za ní s problémem, že nejsem dobrá máma pro svého malého syna. Měla jsem k tomuto pocitu své důvody, mám spousty svých zájmů a snů, potřebuji se realizovat i sama za sebe, nejen u něj v roli matky. Bohužel tento konflikt dvou entit v jedné osobě: matky a vlastní osobnosti, ve mně vyvolával dost bouřlivé reakce. Na jednu stranu jsem chtěla dítě občas opustit a dělat si své věci, na druhou stranu jsem toho nebyla pořádně schopná. Provázely mě výčitky a děsila představa, že se syn beze mě trápí.

 

Terapie začala a mě hlavou probíhaly myšlenky, co jako ona o tom může vědět, když má k mateřství úplně jiný vztah než já. Ale to co přišlo, byl velmi silný zážitek. Veškeré postranní myšlenky odpluly a já se oddala pouze sobě. Nedokážu pochopit, jak Jana mohla rozklíčovat, kde se ve mně tyto pocity vzaly, jak mohla vědět, že kdysi dávno jsem se bezradná a odstrčená cítila ve vztahu k matce já. Vyhrkly mi slzy, bylo to silné, ale nemusela jsem se v oněch hnusných pocitech patlat, nemusela jsem nic vysvětlovat, Jana i já jsme věděly, jak bídně jsem se cítila. Vnímala jsem její blízkost a energii, která z ní sálala, bylo to jako pomocná ruka, která stiskne a odvádí od nebezpečí, neptá se, nezjišťuje, pouze tam je a pomáhá. Pod jejím vedením jsem nenásilně opustila své vzpomínky a odpustila lidem, kteří za mými negativními prožitky stáli. Na konci byli všichni volní. Ano, je to jen můj pocit, ale ten pocit je důležitý, protože můj svět je takový, jaký ho mám já, jak se v něm sama cítím.

 

Na závěr se Jana ještě ptala, jestli je něco, co mě bolí. Často mě pobolívala jizva po nezdařilém císařském řezu. Jizva, která se dlouhé měsíce odmítala hojit. Jana mi řekla, že už to bolet nebude. Nebolí. A nejen to! Když jsem 2 měsíce po terapii byla na sono, podivila se paní doktorka nad tím, jak nečekaně rychle a dobře se jizva zhojila, od poslední kontroly to byl obrovský pokrok.

 

Dnes vše vnímám tak, že se moje křivdy nestaly, že nejsou mojí součástí, vzpomínky samozřejmě zůstává, ty mi nikdo nesmaže, ale cítím k nim už jen lhostejnost. Něco se událo, ale mě se to nikterak nedotýká.

 

Na závěr zbývá pouze jediné: velké poděkování. Jani, děkuji Ti, nejen za uzdravení a úlevu v mém mateřství, ale také za otevření brány do další dimenze života a vztahu ke světu! (a pak že to s tou M teorií nepůjde)