Děti a nemoci - děti jsou naše zrcadla

 

 Pokud je dítě nemocné, je to zase jen náš odraz - maminky, a tak ho zpracovávám s ní, samozřejmě do určitého věku dítěte. Uvedu příklad z praxe, kdy maminka byla nešťastná, že její tříletý syn má už několikátý den opar, který se nehojí. Opar znamená pocit viny a ten se týká maminky. A tak jsme začali rozplétat souvislosti. Stalo se, že maminka syna plácla přes ruku a ten se rozbrečel. Nebylo by to zase takové drama, kdyby si maminka potom nepřečetla článek o tom, jak si pan pamatuje, jak ho máma bouchla a měl z toho takové trauma, že se z toho počůral a pamatuje si to doteď. Chudák maminka si po přečtení tohoto článku připadá jak nejhorší máma na světě a má strach, že synovi způsobila stejné trauma.Odstranili jsme její pocity viny, uvědomila si, že to nebyla zase taková rána, a hned  druhý den se opar najednou začal rychle hojit.

 

Další příklad z praxe: Maminka řešila synovy úrazy, u kterých byla vždy přítomná. Nikdy se nestaly, když hlídal někdo jiný. Tyto úrazy měly maminku upozornit na to, co řeší ve svém životě - pocit, že na sebe nemá čas. Po terapii už žádné úrazy nenastaly. 

 

Další příklad: Syn se začal chovat agresivně, dělal to vždy, když neměl pozornost mámy. Maminka má pocit, že mu musí věnovat 100% pozornost, jinak se něco stane nebo si ji vynutí tímto způsobem. Zjistili jsme, že dává mamince najevo to, že ji to s ním nebaví, že si to neužívá, že se přemáhá. Nepotřebuje 100% pozornost, ale chce, aby čas, který mu věnuje, nebyl pro ni ztrátou času. Maminka říká, že když už konečně vymyslí program, jak půjdou ven na klouzačku, nechce se mu a musí ho tam dostat lstí. Proč to tak je? Protože ve skutečnosti maminka chce zůstat doma a nechce se jí, ale přece jen by měla, aby byl syn na vzduchu. On cítí její rozpolcenost a nerozhodnost a nechce se mu. Nechápe, proč by měl jít ven, když přece maminka sama nechce. Říká ano a myslí ne. Děti jsou opravdoví, dělají to, co chtějí a co si myslí. Ne co si myslí, že si někdo myslí. Když změníte svůj postoj a uvědomíte si, že si to spolu můžete užít i doma, tak se Vám uleví. A až budete chtít jít ven, tak to myslete opravdově. Po terapii maminka ví, že si to může se synem užít a už ji nevadí, že se mu má věnovat. Rozhoduje se dělat věci podle toho, jak to bude v daném okamžiku cítit.  

 

A ještě jeden příklad: Chlapeček měl pořád rýmu a maminka chtěla vědět, co to znamená. Jak už jsem psala v článku Co znamená nemoc - co nám lékař neřekne, rýma znamená zmatek v hlavě. Tento zmatek maminky se týkal toho, jestli mít druhé dítě nebo ne. Pracovali jsme s oběma možnostmi. Odstranili jsme pocit, že se teď musím rozhodnout, vinu, že nebude mít sourozence. U druhé varianty pocit, že přijde o své pohodlí, o to, co si znovu vybudovala, strach, že bude podrážděná a odnese to starší syn. Strach, že to nebude zvládat. Maminka na konci terapie cítí, že rozhodnutí je jen na ní. Zatím se rozhoduje další dítě nemít bez jakýchkoliv špatných pocitů. Ví, že své rozhodnutí může kdykoliv změnit. Pokud bude mít druhé dítě, ví, že vše zvládne a necítí žádné obavy.