Jak silná je naše vzpomínka

 

Naše mysl a zážitky, které jsou uchovány hluboko v ní, mě asi nepřestanou nikdy fascinovat. Ráda bych se s Vámi podělila o mé další pro mě zajímavé poznatky, jak velmi dávná vzpomínka z dětství na nás má obrovský vliv, aniž bychom si to uvědomovali.

 

Katka zažila v cca 11 letech nepříjemnou událost. Ten den měla mít zaracha, ale máma si chtěla jít zapinkat volejbal, tak s ní mohla jít ven. Po volejbalu šla máma domů a Katka se domnívala, že dostala dovolení zůstat venku. Její mamka si to ovšem pamatovala jinak, přesněji řečeno na žádné dovolení si nevzpomínala.

Po hezkém hraní venku, přijde Katka domů a je celá překvapená a nechápe, proč na ni táta čeká v předsíni, a více méně bez slova vysvětlení ji  zbije. Ten pocit nechápaní celé situace je tak silný, že si ho Katka s sebou táhne a žije ve spoustě dalších situací teď v dospělosti.

 

Asi všichni jsme zažili nějaký výprask a nepříjemnou situaci z dětství. Co mě ale velmi zaujalo je to, že Katka tuto historku vypráví svým známým s úsměvem, ale když jsme ji spolu řešili, byla plná emocí a Katka nejednou plakala. Jak je to možné? Záleží na úhlu pohledu co my sdělujeme, když to vyprávím sama za sebe, vybírám si tu část, kterou chci a říkám to jiným způsobem, než když to spolu řešíme na terapii, kde dodávám další myšlenky, které klienti třeba ani sami neřeknou a tyto myšlenky jsou také plné emocí. Když to vyprávím sama známým, jsem pouze pozorovatelem, ale nejsem naplno v té vzpomínce, takže necítím související emoce, dívám se na to z pohledu dospělého. Další důležitý aspekt je ten, že když slyšíte stejná slova od někoho jiného, v tomto případě ode mě, je to také jiný úhel a mnohem bolestivější. Vím, že tatínek mě zbil, mrzí mě to, mám pocit, že je to za mnou. Ale když mi někdo řekne, jsi malá holčička, tatínek tě mlátí, tvůj milovaný tatínek tě bez vysvětlení bije, nechápeš proč, máš čisté svědomí, nic jsi neudělala, byla jsi venku, kde všechno bylo v pořádku a teď na tebe čeká v předsíni, aby Tě mohl zbít, je na tebe zlý, křičí na tebe, už je to úplně něco jiného. Navíc síla slova je nejmocnější od někoho jiného. Kolikrát denně si řeknete jsem blbá, aniž byste tomu přikládala nějaký význam, prostě to řeknete a hotovo. Ale když Vám někdo řekne: "Ty jsi blbá" už se cítíte nepříjemně, vadí vám to, třeba začnete o sobě pochybovat, je Vám to líto a mrzí Vás to. Prostě nechceme, aby si to o nás někdo jiný myslel.

 

Proto je důležité podívat se opravdu do hloubky každé nepříjemné vzpomínky, kterou si pamatujete a kterou třeba také bavíte ostatní. Jděte do ní a podívejte se, jestli už ji máte opravdu vyřešenou nebo Vás tam ještě něco v ní bolí a trápí. Buďte v ní, uvědomte si, že jste malá holčička nebo malý chlapeček, děje se Vám něco nespravedlivého, je to něco jiného, než když se na tu vzpomínku podíváte z pohledu dospělého člověka. Dejte pryč emoce a přestane Vás dále trápit a ovlivňovat.